Na blogu myšlenky o čemkoli je krátký, zajímavý názor na to, zda máme vůbec "moc" urazit druhého člověka - názor je mi blízký. Pro dokreslení či doplnění jsem ještě pod článek přidal "výpeček z Calrose Castanedy", který je uvedený v diskuzi na původním blogu myšlenky o čemkoli.
Diskuze v předešlém článku mě konečně po dlouhé době dokopala k tomu, abych sem hodil svůj prakticky ověřený názor na to, jak se to má s urážkami a podobnými čistě lidskými nešvary. Zkusím to co nejstručněji, protože jak se znám, zase bych se v tom jinak zamotal. Můj názor tedy je, že nikdo na světě nemá tu moc slovně urazit druhého člověka. To, zda se někdo po slovním útoku cítí dotčen či uražen, je jen a pouze jeho vlastní volba. Urazit se můžeme jen my sami a to tím, že to dovolíme své mysli. A většinou se v tom pak ještě rochníme. Jen my rozhodujeme o tom, zda se staneme obětí slovních útoků někoho jiného. Samozřejmě mluvím o přímé konfrontaci. Jak je to s pomluvami a jejich možnými dopady skrze další lidi, je jiná písnička (i když ve své podstatě stále tatáž, jen obohacená o mylné domněnky, které si vytváříme na základě toho, co nám kdo řekne, nikoli na tom, co si sami ověříme). Takže snaha urazit, poštvat či jinak záměrně emocionálně rozladit druhého člověka je obrazně totéž jako čůrat proti větru a počítat s tím, že se plánovaná oběť postaví do "rány". Je už jen na plánované oběti, zda sama a dobrovolně do proudu moči vstoupí a obětí se skutečně stane a nebo nechá provokatéra jeho dalšímu nezáviděníhodnému osudu. Vítr vše vrátí tam, odkud to vzešlo. Kolik a jak se to vrátí, záleží jen na tom, jak vysoko vyzyvatel mířil :-)
(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje. zdroj: http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2015/04/mame-moc-urazit-druheho-cloveka.html
Výpeček z Carlose Castanedy
Sebedůležitost je náš největší nepřítel. To, co nás oslabuje, je pocit uraženosti ze skutků a přečinů našich bližních. Naše sebedůležitost od nás vyžaduje, abychom většinu života strávili někým uraženi...Bez své vlastní sebedůležitosti jsme nezranitelní... Vlastní důležitost není nic jednoduchého ani naivního. Je na jedné straně jádrem všeho, co je v nás dobré a na druhé zas jádrem všeho, co je v nás mizerné. Zbavit se té mizerné sebedůležitosti vyžaduje mistrovskou strategii. Bojovníci bojují proti vlastní sebedůležitosti, protože je to součást jejich strategie, a nikoli z principu. Bezchybnost není nic jiného, než správné využívání energie. V tom, co říkám, není sebemenší stopa morálky. Vlastní důležitost figuruje ve strategické inventuře bojovníků jako činnost, která spotřebovává největší množství energie, a proto se ji snaží vymýtit. Jedním z hlavních zájmů bojovníka je uvolnit tuto energii a využít ji tváří v tvář neznámu. A činnost, kterou se tato energie přesměrovává, je právě bezchybnost. Nejúčinnější strategie má 6 prvků: ovládání, kázeň, shovívavá trpělivost, správné načasování a vůle. Tyhle prvky patří ke světu bojovníka, který bojuje za ztrátu vlastní sebedůležitosti. Šestý prvek, jenž je snad ze všech nejdůležitější, patří k vnějšímu světu a nazývá se malý tyran. Malý tyran je ten, kdo tě trápí. Je to někdo, kdo buď má nad bojovníkem takovou moc, nebo ho prostě otravuje až k šílenství. Bojovník, který natrefí na malého tyrana, má štěstí. Máš štěstí, když ho potkáš na své stezce, protože když se ti to nepodaří, musíš z ní sejít a nějakého si najít.. To, co dělá z lidských bytostí malé tyrany, je právě posedlost, s níž manipulují známým světem. Jednou z velkých věcí, jichž dosáhli zřeci z časů španělských dobyvatelů, byl obraz třífázového postupu. Tím, že porozumněli lidské přirozenosti, mohli prý dojít k nespornému závěru, že vydrží-li vidoucí tváří v tvář svým malým tyranům, zcela jistě budou schopni bez újmy čelit i neznámu a potom obstojí dokonce i v přítomnosti nepoznatelna. Průměrný člověk reaguje domněnkou, že toto tvrzení by mělo být v obráceném pořadí, že zřec, který vytrvá na svém tváří v tvář neznámému, zcela jistě může čelit i malým tyranům. Ale tak to není. Nic nemůže ducha bojovníka tak zakalit, jako souboj, k němuž ho vyzývají nemožné osoby, které mají mocenskou pozici. Jedině tak může bojovník získat střízlivost a vyrovnanost, aby pak vydržel tlak nepoznatelna. Průměrný člověk dělá při střetu s malými tyrany tu chybu, že nemá žádnou strategii. Osudovou chybou je, že průměrní lidé se berou příliš vážně. Jejich vlastní činy i jejich pocity, stejně jako činy a pocity malých tyranů, jsou pro ně nade vše důležité. Naproti tomu bojovníci mají nejen dobře promyšlenou strategii, ale jsou oproštěni od vlastní důležitosti. Prozření, že skutečnost je pouze jednou z interpretací, které si děláme, drží jejich sebedůležitost na uzdě. .....Protože jsem se ovládl, mohl jsem plnit i ty nejpitomější požadavky toho chlapa. V takových situacích nás totiž zpravidla nejvíce vyčerpává právě to, jak se ničí naše sebedůležitost. Každý, kdo má byť zrnko pýchy, je roztrhán na hadry, když ho přinutí cítit se jako nula. Naladit se na ducha, když po tobě šlapou, tomu se říká ovládání.