Podělím se s Vámi o výtah z jedné starší knihy, která pro mě ve své době byla klíčová. Přikládám ještě popis z internetové stránky databazeknih.cz:
"Toto fenomenální dílo lze chápat jako úvod do budhistického nazírání duchovní skutečnosti. Seznamuje čtenáře s meditačními technikami, osvětluje fenomény karmy a znovuzrození, radí, jakým způsobem se připravit na cestu ke smrti. Především se ale text detailně zabývá přechodným stavem vědomí a nevědomí po smrti, tzv. „bardem“, a rozkrývá tak řadu otázek, jež si lidstvo klade od nepaměti. Tibetská kniha o životě a smrti představuje unikátní syntézu budhistické tradice a západního myšlení. Sogjal Rinpočhe se sice narodil v Tibetu a byl žákem duchovního mistra Džamjang Khjence Čhökji Lodöa, po čínské invazi Tibetu však podobně jako Dalajláma odešel do exilu a od 70. let začal na Západě předávat tibetské učení."
„Moderní průmyslová společnost je fanatické náboženství. Rozvracíme, otravujeme, ničíme všechny životní systémy naší Planety. Podepisujeme směnky, které nebudou moci naše děti zaplatit…Jednáme jako bychom byli poslední generací na této planetě. Bez radikální změny v srdci, mysli a výhledu do budoucna skončí Země jako Venuše, spálená a mrtvá.“ [Bývalý brazilský ministr Jose Antonio Lutzenberger, citováno v SunDay Times, březen 1991]
Žízeň po přežití v budoucnosti nám bere schopnost žít v přítomnosti
Snad nejhlubším důvodem, proč se bojíme smrti je, že nevíme kdo jsme. Věříme ve svou osobní, jedinečnou a separátní identitu; ale když se odvážíme ji prozkoumat, zjišťujeme, že tato identita plně závisí na nekonečném souboru věcí, které je podpírají: na našem jménu, našem životopise, našich partnerech / partnerkách, rodině, domově, práci, přátelích, úvěrové kartě... Jen na jejich křehké a dočasné podpoře zakládáme svůj pocit bezpečí...
Uvědomovat si nestálost je tou jedinou věci, které se můžeme držet, je naším jediným trvalým vlastnictvím.
To jediné, co opravdu máme je současná chvíle nyní
Můžeme idealizovat svobodu, ale dkyž dojde na naše zvyky, jsme naprosto zotročeni
Velmi líbivá autobiografie v pěti kapitolách ve které jsem se nejednou spatřil...:
1. den
Jdu po ulici.
V chodníku zeje hluboká díra.
Upadnu do ní.
Jsem ztracen, jsem bez naděje.
Není to má vina.
Trvá to věčnost najít cestu ven.
2. den
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Předstírám, že jí nevidím.
Znovu do ní spadnu.
Nemohu uvěřit, že je to stejné místo.
Ale není to má vina.
Ještě to trvá dlouho najít cestu ven.
3. den
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Vidím jí a přesto do ní spadnu, je to už zvyk.
Oči mám dokořán, vidím, kde jsem.
Je to má vina.
Hned jsem z ní venku
4. den
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Obejdu jí.
5. den Jdu jinou ulicí.
Jsi li příliš chytrý, může ti docela uniknout jádro věci