V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby: Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku.
V jedné nádobě byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá, vždy nesla plnou míru vody.
Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoka až k jeho domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody.
Celé dva roky to takto chodilo, nosič donesl každý den domů jen jednu a pul nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček
prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoka nosiče: "Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody." Ale nosič jí odpověděl: "Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? - To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli od potoka domů. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov. Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.