Při čtení některých knih od tohoto autora jsem si dělal poznámky o které se chci podělit. Z jeho děl je cítit životní zkušenost skloubená s mistrovským vyjádřením.
Buď jako pramen, který přetéká, a ne jako nádrž, v níž je pořád stejná voda.' Vždycky jsem si myslela, že to není pravda: je přece nebezpečné přetékat, protože nakonec můžeme zaplavit místa, kde žijí naši drazí, a utopit je ve své lásce a nadšení. Proto jsem se celý život chovala jako ta nádrž a nepřestoupila jsem meze svých vnitřních zdí.
Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proti zákonům Boha -který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý. Vy však odlišnost považujete za šílenství.
Stalo se však, že z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem měl panický syndrom. Změnil jsem se právě v to, čemu jsem se vždy tolik snažila zabránit: v pramen, který přetekl a zaplavil všechno kolem mě. Výsledkem byla hospitalizace v blázinci...
Dobro a Zlo mají tutéž tvář; všechno záleží jen na době, kdy každému z lidí zkříží cestu.
Láska se neptá. Když. začneme přemýšlet, začneme mít strach. Ten strach se těžko vysvětluje a zbytečně bychom se jej snažili vyjádřit slovy. Snad je to strach z pohrdání, odmítnutí, z toho, že kouzlo pomine. Možná je to k smíchu, ale je to tak. Proto je lepší neptat se a jednat. Jak bylo již tolikrát řečeno, je třeba podstoupit riziko.
Každá láska je jiná. Je jedno, zda jsme milovali jednou, dvakrát, desetkrát, pokaždé stojíme před situací, kterou neznáme. Láska nás může přivést do pekla nebo do nebe, ale někam nás vždy přivede. Musíme se s ní smířit, čerpáme z ní totiž energii pro svoji existenci. Pokud ji přece jen odmítneme, umřeme hlady s pohledem upřeným na strom života, aniž bychom ochutnali z ovoce, kterým je obtěžkán. Lásku musíme hledat, i kdyby to znamenalo hodiny, dny či týdny zklamání a smutku.
Čekání bolí. Zapomínání bolí. Ale neschopnost rozhodnout se je bolestí ze všech největší.
Vím, že láska je jako hráz: necháme v ní skulinku, a voda pomaloučku rozruší její stěny. Jednoho dne se protrhne a příval vody pak už nikdo nezastaví. Když se hráz protrhne, láska vše zaplaví. Co pak sejde na tom, jestli je něco možné, nebo nemožné, co sejde na tom, zda si milovanou osobu dovedeme udržet, či ne? Milovat znamená ztratit kontrolu.
Energie lásky se nemůže ztratit - je mocnější než cokoli jiného a projevuje se mnoha způsoby.
Změny nastanou teprve tehdy, když uděláme něco, co je proti všemu, úplně proti všemu, na co jsme zvyklí.
Pro mne láska naplňuje vše. Nelze po ní toužit - protože je cílem sama v sobě. Nemůže být nevěrná, poněvadž ji nelze vlastnit. Nemůže být zajata, protože je jako řeka a přelije se přes hráze. Kdo se pokusí lásku uvěznit, musí zastavit pramen, který ji živí, potom však voda, kterou nashromáždila, bude nakonec stojatá a zkažená.
Víra není touha. Víra je Vůle. Touhy jsou vždy něčím, co má být vyplněno, Vůle je síla. Vůle mění prostor kolem nás.
Peníze přinášejí štěstí. No dobrá: takže všichni lidé, kteří mají dost na to, aby žili na velké noze, by mohli přestat pracovat. Ale oni jsou horlivější než dřív, jako by se báli, že o všecko přijdou. Peníze přinášejí další peníze, to je pravda. Chudoba může přinášet neštěstí, ale opak neodpovídá pravdě. Dlouho jsem v životě hledala štěstí - teď však chci radost. Radost je jako sex; začne a skončí. Chci potěšení. Chci být spokojená - ale štěstí? Do téhle pasti už se nechytím.
Tenhle život jsem si vybral v přesvědčení, že láska může vždycky všecko zachránit. Ale není to pravda: někdy nás nakonec zavede do propasti, a je to o to horší, že s sebou obvykle strhneme své drahé.
Elegance není něco povrchního, ale člověk tím vyjadřuje, že ctí život a práci. Když vám tedy někdy držení těla vadí, nemyslete si, že je nepřirozené nebo umělé: je opravdové, protože je obtížné. Toto držení způsobí, že vaše úsilí naplní papír i pero hrdostí. Papír už pak nebude jen nějaký hladký bezbarvý povrch, ale nabývá hloubky toho, co se na něj vkládá.
Může-li nás něco utěšit v tak tragické situaci, kdy ztratíme někoho, koho tolik milujeme, je to nezbytná naděje, že to tak možná bylo lepší.
Nejlepší způsob, jak se dozvědět, kdo jsme, bývá snažit se zjistit, jak nás vidí druzí.
Protivník je chytrý. Kdykoli může, sáhne k té nejsnadnější a nejúčinnější zbrani: k intrice. Nestojí ho to moc námahy – protože druzí pracují za něj. Slova vedená zlým úmyslem zničí celé měsíce oddanosti, celá léta snahy o harmonii. Bojovník světla se obětí této léčky stává často. Neví, odkud úder přichází, a nemůže nijak dokázat, že jde o lež. Intrika nepřipouští právo na obhajobu: odsuzuje bez soudu. Bojovník pak snáší důsledky a nezasloužené tresty – neboť slovo je mocné a on to ví. Trpí však mlčky a nikdy nepoužije téže zbraně, aby napadl svého protivníka.
Bojovník ví, že nejdůležitějšími slovy ve všech jazycích jsou pouhá slůvka: Ano. Láska. Bůh. Jsou to slova, která se snadno vysloví a zaplní obrovité prázdné prostory. Existuje však slovo – rovněž maličké – které mnohým lidem přijde zatěžko říci: ne. Kdo nikdy neříká ne, považuje se za šlechetného, chápavého a zdvořilého; ne totiž provází pověst čehosi zhoubného, sobeckého, pramálo duchovního. Do téhle léčky bojovník neupadne. Někdy – když říká druhým ano – by v duchu mohl říci ne. Proto nikdy neříká ano ústy, jestliže jeho srdce říká ne.
Láskou nelze ublížit; každý z nás je odpovědný za to, co cítí, nikoho jiného nemůžeme vinit. Cítila jsem se zraněná, když mě opustili muži, do nichž jsem se zamilovala. Dnes věřím, že nikdo nikoho neztrácí, protože ho nemohl vlastnit. Taková je skutečná zkušenost se svobodou: mít to nejdůležitější na světě, aniž by mi to patřilo.
Ruské kolo je jako můj život a život je tvrdá a omamná hra, život je skok padákem, život je riziko, život znamená klesnout, ale pak znovu stoupat, je to jako lézt po horách, chtít se vyšplhat až na samý vrchol sebe sama, a cítit nespokojenost a roztrpčení, když se to nepovede.
Setká-li se žena sama se sebou, je to nebezpečná hra. Božský tanec. Při setkání v nás jsou dvě božské energie, dva světy a ty se střetnou. Jestliže přitom chybí vzájemná úcta, jeden svět zničí druhý.
Byl jednou jeden ptáček. Měl dokonalá křídla a zářivé, barevné, překrásné peří. Byl to zkrátka tvor zrozený k tomu, aby svobodně a volně poletoval v oblacích k potěše každého, kdo ho uvidí.Jednoho dne spatřila ptáčka jedna žena a zamilovala se do něj. Užasle pozorovala, jak létá, srdce jí přitom bušilo a oči zářily štěstím. Vybídla ho, aby létal s ní, oba pak v dokonalé harmonii poletovali mezi mraky. Obdivovala ho, zbožňovala a uctívala.Jednou ji napadlo: co když zatouží poznat vzdálená pohoří? Dostala strach. Strach, že s jiným ptáčkem už nic podobného nepozná. Ale pocítila i závist, záviděla ptáčkovi, že umí létat.Cítila se opuštěná. Uvažovala: „Nastražím past. Až se ptáček objeví příště, už ho nepustím.“Ptáček ženu také miloval, přiletěl druhý den, uvízl v pasti a ocitl se v kleci. Celé dny se na něho dívala. Tady byl, předmět její lásky, ukazovala ho přítelkyním a ty říkaly: „Teď máš úplně všechno.“ Jenže v ní se odehrávala zvláštní proměna: protože byl ptáček její a už ho nemusela dobývat, ztrácela o něho zájem. Ptáček nemohl létat a naplňovat smysl vlastního života, a tak scházel, ztrácel lesk a začínal být ošklivý — a žena si ho přestala všímat, jen ho krmila a uklízela mu klec.Jednoho krásného dne ptáček zemřel. Byla hluboce nešťastna a nepřestávala na něho vzpomínat. Ale nepředstavovala si ho v kleci, nýbrž jako tenkrát, když ho uviděla poprvé létat spokojeně v oblacích.Kdyby se sama nad sebou zamyslela, uvědomila by si, že ji na ptáčkovi přitahovala právě jeho svoboda, energie skrytá v jeho křídlech, ne jeho fyzická existence.Její život ztratil bez ptáčka smysl a na dveře jí zaklepala smrt. „Proč jsi přišla?“ zeptala se smrti.„Abys s ním zase mohla létat v oblacích,“ odpověděla smrt. „Kdybys ho nechala odlétat a zase se vracet, milovala a obdivovala bys ho ještě víc; ale abys ho teď mohla znovu vidět, potřebuješ mne.“
Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčené, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.
Skuteční přátelé stojí při nás, když nám všechno vychází. Drží nám palce, těší je naše vítězství. Zato falešní přátelé se objevují v těžkých chvílích se svým smutným výrazem ,solidarity', zatímco ve skutečnosti je naše trápení utěšuje v jejich ubohém životě.
Když jsem neměl co ztratit, dostal jsem vše.Když jsem přestal být tím, kým jsem byl, našel jsem sám sebe. Když jsem poznal ponížení, a přesto jsem šel dál, pochopil jsem, že si mohu svobodně zvolit svůj osud.
Když italský básník Dante napsal Božskou komedii, řekl: Jakmile člověk dovolí, aby se objevila opravdová láska, pak se dobře uspořádané věci změní v chaos a rozkolísají všechno to, co považujeme za jisté, za pravdivé. Svět bude opravdový, až bude člověk umět milovat – do té doby budeme žít v přesvědčení, že lásku známe, ale nebudeme mít odvahu čelit jí takové, jaká je. Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené. Tato síla je na zemi, aby nám přinesla radost, aby nás přiblížila Bohu a našemu bližnímu: přesto dnes milujeme tak, že na každou minutu klidu připadá hodina úzkosti.
Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo, leč "nic" mezi nimi tvoří použitelnost vozu. Hlína se hněte a tvoří se nádoby, leč "nic" jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob. Staví se dům a vysekávají se okna a dveře, leč "nic" jeho otvorů tvoří použitelnost domu. Tak v tom, co jest, spočívá prospěšnost, v tom, co není, spočívá užitečnost. [Lao-c': Tao te ťing. DharmaGaia, Praha 1997, s. 53, přeložila Berta Krebsová.]
Buddha říkal: "Pro člověka impotentního je velice snadné složit slib cudnosti a pro chudáka zase odřeknout se bohatství." Já jsem slib cudnosti nesložil, ale na druhé straně, protože hodně cestuji, zjišťuji postupně, jak je život prostý a jak málo stačí ke štěstí. Na cesty si skutečně beru jen malý kufřík. A uvědomil jsem si, že ten kufřík mi stačí stejně tak na krátké, jako na dlouhé cesty. Nikdo se nemůže cítit plný, dokud si dřív nedokáže navodit prázdnotu v nitru, jak vždy správně vysvětlovali všichni velcí mystikové velkých náboženství.
Pro mě je slastí "dobrý boj", to znamená něco velice odlišného od štěstí. Moje představa o štěstí je hrozně nudná: nedělní odpoledne, kdy se vůbec nic neděje. V mé knize Rukověť bojovníka světla se mluví o boji a bitvách, o nadšení v boji za něco, po čem toužíme. Jednou prohrajeme a podruhé vyhrajeme, ale na tom nezáleží, důležité je bojovat, abychom něčeho dosáhli. To mě v životě těší. Řekněme tedy, že slast je všechno, co se dělá s nadšením, v životě, v němž může být bolest a utrpení, ale v zásadě to nezničí slastné vědomí, že bojujeme za něco, co milujeme.
Odvaha je strach, který se modlí.
Nesmíme totiž zapomenout, že největšího hříchu se lidstvo dopouští, když se nedokáže dorozumět, když se izoluje v nedobrovolné a nemilované samotě, když zapomíná, že jsme byli stvořeni k tomu, abychom se setkávali, abychom byli zrcadlem jeden druhému. A všechno, co toto setkávání a komunikaci usnadňuje, přispívá zkrátka k tomu, abychom byli méně nelidští a více solidární.
Stezka krajnosti vede k paláci moudrosti. [William Blake]