Film: Svatá čtveřice (Antonín Baudyš)
Spisovatel Michal Viewegh je pravděpodobně na zdrcující kritiky zvyklý. A právě tehdy, když je v naší společnosti něco na celé čáře odmítáno, je dobré zbystřit pozornost. Michalovi Vieweghovi a Janu Hřebejkovi se totiž podařilo jejich posledním filmem mnoha lidem podat pomocnou ruku. Tím více Vám kritiky dávají najevo již v první větě či ve svém nadpisu: NIKDY SE NA TO NEDÍVEJTE. Takže mainstream dostal strach. Paradoxně z nenáročné komedie. Že by lidé mohli skrze vzájemnou lásku a společný sex získat sílu a poté i svobodu. Výborně.
V našich zeměpisných šířkách jsme zvyklí na to, že komplementarita muže a ženy na sebe bere podobu jejich společného soužití. Plodí spolu statisticky jedno a půl dítěte, které stejný model dříve nebo později opět zopakuje. Soužití jednoho s jednou je tisíciletími ověřený model. Ověřený natolik, že pokud nevyznáváte Islám a s ním i mnohoženství, možnost jakéhokoliv dalšího modelu Vám připadá být předem absurdní. Doba však pokročila a ověřené modely se začínají ukazovat jako nevyhovující, ne-li přímo sypat na prach. A to napříč všemi oblastmi života. Možná, jste si toho už také všimnuli. Model 1+1 se nám může jevit tak, že navazuje model 1+2. Domnívám se, že jen do určité míry. Model 1+2 je dlouhodobě problematický, protože v rámci trojice se snadno tvoří koalice, ve kterých se jeden cítí stát mimo. Proto se domnívám, že k osvědčenému modelu soužití 1+1 je více příbuzný model 2+2. Zároveň připouštím, že je to model mnohem náročnější. Je to možnost, která určitě není pro každého. Vždyť v tomto vztahu je potřebné, aby si vyhovoval každý s každým. Vezměte si napětí mezi dvěmi lidmi. A jak snadno může teprve docházet k napětí mezi čtyřmi lidmi. Co se skryje ve vztahu 1+1, to se okamžitě provalí ve vztahu 2+2. Přechod od vztahu 1+1 ke vztahu 2+2 může přinést dvojici velmi složité situace, popřípadě i krach dosavadního vztahu. Z druhé strany, na straně výhod nacházíte to, že vztah 2+2 může přinést podobně dech beroucí, okysličující přechod, jako když byste přecházeli z dvojrozměrné skutečnosti o šířce a výšce, do skutečnosti trojrozměrné: o šířce, výšce a hloubce. 1+1 navěky a nikdy jinak Do modelu 1+1 je obvykle zapojeno více souvisejících osob, než jenom muž a žena. Obvykle jsou na tento model navázáni i jejich rodiče a děti. Kteří model 1+1 z pochopitelných důvodů konzervují a hlídají zleva zprava. Výsledkem však může být to, co film dvojice Viewegh & Hřebejk ukazuje: manželské soužití dvou dobrých lidí nacházejících se citově a sexuálně v patové situaci či v dlouhodobé stagnaci, bez návodu na řešení. Neříkal bych zde to co říkám, pokud bych z titulu své pozice astrologa nepůsobil již více než patnáct let jako neoficiální průvodce párů jejich manželstvími a souvisejícími eskapádami. A že znám řadu párů, u kterých se za těch patnáct let kvalitativně nic nezměnilo. A skutečná spokojenost či pocity radosti, síly a štěstí jako kdyby byly vzácným zbožím. Neříkal bych zde to co říkám, pokud bych skrze vyprávění svých klientů a klientek neměl představu, jak život v tuzemských ložnicích vypadá o večerech a víkendech. Jak? Tak, že i když i lidé žijí čestné a dobré životy, partneři se mají rádi a jsou k sobě upřímní, jako když by potřebovali svůj vztah posunout ještě někam dál, udělat jej ještě bohatším, prožitějším. Dostat se do hloubky, na kterou jako kdybychom celý život čekali a ona před námi stále unikala. Dostat se sami do sebe, potkat se s tím naplněním, kvůli kterému cítíme, že jsme se narodili. A co ty chudáci děti Už od svého dětství jsem byl ze škol i z médií informován paní učitelkami o tom, jak vypadá statistika rozvodovosti v naší zemi a v hlavním městě. A jak nechutným pokleskem je nevěra. Před případným vlastním selháním mne na různých odstrašujících příkladech preventivně celý život obrušovala i část mého příbuzenstva mantrou "a co ty chudáci děti, jak k tomu přijdou" popřípadě argumentem „nejsme přece zvířata“. Nicméně související okolnost, že jsme přinejmenším každý druhý obdařen od narození vlastností zvanou promiskuita, tj. touhou poznávat a propojovat se s druhými lidmi, tuto vlastnost si už přiznat odmítáme. Promiskuitou jsme obdaření my muži, stejně jako ženy. A můžeme si ji vysvětlovat libovolně. Od mravních argumentů, zcela se míjejících efektem, přes nevědomé sociobiologické šance na lepší genetickou výbavu. Až po dosti trefný poukaz na potřebu nás mužů, skrze ženy si vyplňovat naši vnitřní prázdnotu. Přitom zde zůstává naše potřeba, ať už individuální nebo celospolečenská, abychom našli způsob, jak rozvodový trend zastavit. Zůstává naše potřeba najít alternativy, skrze které by se dařilo manželství uchránit před vyhořením a vyprázdněním. A jedna poznámka k tomu: je těžké chtít, aby bylo zajímavé manželství, pokud nejsou zajímavé životy jednotlivých aktérů vztahu samy o sobě. Strach z pravdy o nás Je nevěra hlavním zdrojem rozvodů? Je. A přitom i není. Protože pod nevěrami leží něco jiného: naše neupřímnost, přesněji řečeno náš strach z pravdy. Strach z pravdy, o našich citových a sexuálních potřebách, respektive deficitech. Strach z naší promiskuity, která je přitom běžným projevem touhy po pestrosti každého živého organismu. Milovat se se stále stejnou ženou či (ještě hůře) se stále stejným mužem, není to podobné jako jíst stále stejné jídlo? Není, protože nelze srovnávat komplexnost lidské bytosti s porcí něčeho na talíři. Nicméně asi mi rozumíte, co mám na mysli, že naše potřeba dělat během života zkušenost s různými lidmi má i své hluboké důvody, nejen důvody povrchní, jako je útěk od problémů doma. Jedním ze silných důvodů, proč máme potřebu vstupovat do dalších vztahů je potřeba poznat se v různých situacích a vyřešit si v nich své komplexy, které nás omezují a o kterých zpravidla ani dopředu nevíme, že je vlastně máme.
Mirka Spáčilová a trauma
A v tomto kontextu si Michal Viewegh zaslouží, abych mu přinejmenším sám za sebe složil poklonu. Michal ukázal něco, co může fungovat. Soužití čtyř osob, založené na vzájemné znalosti, přitažlivosti a vzájemné lásce. Ukázal to prostředky, které mohou nešukavé části veřejnosti připadat stimulující či naopak retraumatizující. Ukázal to prostředky, které mohou recenzentům připadat nedostatečné. Mirka Spáčilová se možná omylem dívala na jiný film, když jej popsala ve smyslu: příběh bez děje a vtipu, nuda bez konce, dialogy bez obsahu, verdikt 20 procent. Nicméně použil prostředky, které jsou divákovi přislušejícímu k lidskému rodu dostatečně srozumitelné a proto je Svatá čtveřice nejvíce navštěvovaným filmem letošního srpna. Dva kolegové v práci, chlapíci před padesátkou s odrůstajícími dětmi, v soukromí kamarádi a sousedé, se domluví na tom, čemu se říká výměna partnerek. Jedné z žen se z té možnosti rozsvítí její velká krásná kukadla. Druhá z žen padne naopak do velkých rozpaků. Rozpačité sblížení se však podaří, i s pomocí okolnosti zvané zahraniční pracovní pobyt. Co ale víc, ze společného zážitku o dovolené se stane pro tyto manželské páry krásná a vyhovující forma soužití.
Jde o více než o sex
Naše hodnotící mysl, svázaná od dětství a po staletí sexuálními zákazy, má tendenci si celý příběh odprezentovat jako příběh stereotypní sexuality. Vieweghovi se však daří ukázat i citový rozměr celé věci: zde jsou naplno zapojené lidské city a skrývané sympatie, zde se projevila spontaneita a zdraví lásky. A pokud by o ní nešlo, nepodařil by se čtveřici ani onen společný sex. Motiv svaté čtveřice je navíc rámován jednou nekonvenční okolností. V rámci čtveřice, v žargonu zvané čtyřky, je kromě výměny partnerů přítomen navíc prvek vzájemného sblížení partnerek. (Vzájemném sblížení partnerů by plátno neuneslo :-) Až na to, že tento motiv má sílu ukázat jedno z nejpečlivěji skrývaných tajemství lidstva: tajemství naší bisexuality.
Nepohodlný přírodovědec
Ve světě západní vědy tuto okolnost odkryl jako první americký přírodovědec Alfred C. Kinsey, v rámci svého kolosálního demograficko-sexuologického opusu, zvaného Kinsey Report. Aneb Zpráva o sexuálním chování dospělé mužské populace. Tato zpráva vydaná knižně v roce 1953 byla opakovaně napadána, zpochybňována, převážně křesťanskými institucemi, leč marná sláva: zpráva je založena na rozhovorech s ca. deseti tisíci muži. Zpráva týkající se žen byla vydána o tři roky později. A několik let později Kinsey zemřel, i pod vlivem celostátní mediální štvanice na něj. Byl obviňován, že je komunistou, který má rozvrátit americkou rodinu, vyšetřovala jej i FBI vedená Edgarem Hooverem. Ano, přesně tím Hooverem, který svoji homosexualitu úzkostlivě skrýval před veřejností až do své smrti. Kinseyho zpráva obsahuje empirická zjištění, které se dodnes ujaly jen z části. Za prvé, zjištění že 86% populace žije jinak než v souladu s navenek prezentovanou sexuální morálkou.
Bisexualita v nás
A druhak přineslo poznání vyjádřené, v tzv. Kinsey Scale, neboli Kinseyho stupnici. Doktor Kinsey byl první člověk, který přišel s informací o 4% populace s čistě homosexuální orientací. Od té doby se toto známé číslo recykluje po celé planetě. S tímto číslem většinová populace nikdy problém neměla. Avšak pokud budete Kinseyho číst dále, zjistíte, že stejně velkou, totiž čtyřprocentní, Kinsey spočítal velikost čistě heterosexuální skupiny ve společnosti. A jak se to má se zbytkem společnosti, přesněji řečeno s těmi 92% populace? Pohybujeme se někde mezi. Ve většinové populaci jsme tak či onak namícháni z kombinace různých poměrů heterosexuality a homosexuality. Nemusí se Vám to líbit. Čísla tu nejsou od toho, aby se nám líbila. Sebepoznání je konec konců zdlouhavý proces.
P.S.: Stejné dilema se už řešilo a řeší i v jiných krajinách našeho vesmíru, nejen na naší planetě. Viz skvělý channelový materiál: Mimozemská historie a sexualita.
P.P.S.: Bez lidskosti, odvahy a lásky mé bohyně a životní průvodkyně, bych si toto nikdy netroufnul myslet, natož zveřejnit. Miláčku, líbám Tě a děkuji Ti.
P.P.P.S.: A jedna geopolitická poznámka. Co když celá nenávist a faktická válka Západu proti muslimské civilizaci má v podtextu nevědomou závist západního muže, že muslimský muž si může dovolit až čtyři manželky, pokud mu to jeho diplomatické schopnosti, charisma a rozpočet dovolí? P.P.P.P.S.: Po napsání článku mi celé odpoledne běžela melodie a text Ringo Čecha, na kterou jsem si vzpomněl po 25 letech: „Ó, ó, Franto ty jsi hlava skopová. Ó, ó, takhle se džentlmen nechová.“ Trestající část podvědomí mi dává najevo, že jsem tímto článkem poněkud předběhl i sám sebe. :-) zdroj: http://baudysjr.blog.respekt.ihned.cz/c1-57290560-svata-ctverice