Mohl bych zde na blogu psát angažované články do nekonečna. Pořád bude na co reagovat. Pořád bude někdo s někým ve sporu a my ostatní řešit, co je správně. Popřípadě ke komu se v duchu přidáme. Nevím jak vy, ale má hlava se během letošního roku hodně opotřebila. Chtěl bych umět ničím se nezabývat. Až na to, že to neumím. Navíjím se na události kolem nás jako na ostnatý drát. Do svého vědomí vpouštím informace, které mi nepřinášejí užitek, ale spíš působí bolest.
Tygr a drak
Nedávno mnou zamávalo shlédnutí krásného čínského filmu, Tygr a drak. Viděl jsem ho podruhé, ale tentokráte do mne proniknul. Hlavní hrdina Li Mu Bai se honí za nepřítelem svého učitele. Oddaně slouží principům, své školy. Nelituje námahy, spravedlnost je mu vším. Chce skončit svoji dráhu slavného bojovníka. Jenomže. Zločin spáchaný v jeho okolí jej vrátí do hry. Mohl by žít s milovanou ženou a vést dokonalý život. Namísto toho však pronásleduje padoucha. Padouch, tak řečená Nefritová liška, jej však ve finále otráví. A je konec filmu. Vykolejený divák si protře oči, jestli viděl správně. Ve mně film pracoval několik dní, pocitem neskonalé křivdy. Dokud mi nesvitlo, že Liška mohla otrávit Li Mu Baie snadno, protože tento hrdina se předem přiotrávil dobrovolně už tím, že se Liškou vůbec zabýval. Že se s ní ve své pozornosti spojil.
Kam jsme dospěli
Nezanechám svého nahlížení na svět. Na to je příliš pravdivé. A drahocenné ve srovnání s tím, co na nás padá ze světa médií. Nota bene toho nezanechám v tak pozoruhodném okamžiku dějin, kdy demokracie odhazuje své masky. A ukazuje se být do velké míry soutěží mezi oligarchickými respektive finančními uskupeními. Vrstvy souvisejících klamstev by mohly být zjevné už i houpacímu koni. Humanitární intervence neboli bombardování už nepotřebují nějaký mandát nebo souhlas. Pod krytím lidských práv by bylo možné bombardovat třeba i Maďarsko. Dosáhli jsme už i bodu, kdy si platíme své nepřátele, abychom s nimi mohli vést válku. Protože válka je dnes pro Západ vyšší ekonomickou hodnotou, než mír. Nakonec i méně úspěšný prezidentský kandidát se nás pokouší přesvědčit o tom, že doba míru skončila. Nemůžu chtít po nikom, aby sledoval denně jako já, co všechno se děje, proč se děje a co s čím souvisí. Připouštím, že pro normálního člověka to je zdrojem frustrace a ztrátou času.
Bůh je součtem všech procesů
Sám v sobě si potřebuji vytvořit důvěru vůči veškerým probíhajícím procesům. Dovolit jim, aby se děly. Nebojovat s nimi. Nezměním je, sebe šťastnějším neudělám. Ale nakolik sehrávám určitou roli ve výměně informací, a napomáhám rovnováze v informační asymetrii, přináší mi to potěšení. Budu vám v dalších větách ukazovat, jaký přístup mne láká. Je to přístup, který odpovídá mé touze po souladu a růstu. Přístup, který by rád skončil hru na dobré a zlé, na pravdu a lež. A přijal, že to co se děje, se zatím dít musí. Protože veškerá skutečnost je energetickou nevyhnutelností. A představa, že by se něco mohlo odehrávat jinak nebo nemuselo odehrávat, je pouhou fikcí. Kvantová fyzika říká, že skutečnost je ovlivňována ne-li přímo řízena vědomím. Aby se skutečnost formoval podle mých tužeb mohu nejlépe prospět, pokud budu v duchu skutečně poskytovat pozornost oněm představám důvěry a spolupráce. Tuším, že to bude fungovat. Nemluvě o tom, že nás takových bude více. Vždy se prosadí vyšší myšlenka. Vyšší vibrace. Vždy.
Kdokoliv je bratrem
Ve chvíli, kdy jsme přestali dávat pozornost ukrajinskému konfliktu, tento konflikt jako kdyby se zmírnil. Ukrajinská armáda dostala na zadek, neměla prostředky na pokračování války. Musela uzavřít příměří. Ale v té chvíli se situace podstatně uklidnila i ve světě. Podobně veřejnost nenaskočila na humbuk s ebolou. A ebola jako kdyby se i díky nezájmu veřejnosti příliš neujala. Média pouštěla děs a hrůzu ohledně tzv. Islámského státu. Slabomyslné titulky v Blesku a na Nově, že že nás kluci arabští – kteří kde se vzali tu se vzali - dobijou, přefiknou naše baby, zavedou šaríju v Brně, popřípadě, že vygumujou ženy z planety jako takové. Primitivnější koncepci hecu veřejnosti už tiskové oddělení svěřenců senátora McCaina zvolit nemohlo :-) Je ale zajímavější dostat se do optiky, kdy veškeří aktéři veškerých konfliktů jsou na určité úrovni stejní jako já. Stejní chlapi. Chlapi, kteří věří nějakému nesmyslu. Chlapi, kteří jsou podvedení a zneužití. Chlapi, kteří si hrají své hry. Chlapi, kteří nevědí co se životem. Chlapi, kteří hledají lásku na nesprávné frekvenci. Ti, kdo bombardují Araby, ať chci nebo nechci, jsou moji bratři. Bombardovaní i zaplacení Arabové jsou opět moji bratři. A já jedněm i druhým posílám světlo své mysli. Chlapům na zemi, ať to ustojí ve zdraví. Chlapům ve vzduchu, ať nevím co. Určitě je v nich prostor pro vnitřní prozření. Ten je konec konců v každém z nás. Jsme všichni jako děti, které vyrostly a hrají tedy trochu jiné hry, než byly ty na zahradě školky. Ale v jádru jsme to stále my. A i ty hry na to, kdo s kým se kamarádí jsou podobné jako v dětství.
Rozdělení Češi
Ale takhle je to konec konců i v rámci Česka. Za sebe třeba stojím v lidském dilematu, kdy se znám s Tomášem Halíkem, ale i s Danielem Solisem. A tuti dva chlapi se vůbec nemají v lásce. Co s tím? Nic. Můj vlastní brácha, čtenář Respektu, je odpůrcem Putina, kterému pro změnu já poskytuji v duchu svoji podporu. Bráchu chápu. Kdybych si svůj názor na svět tvořil podle Respektu, tak bych byl názorově taky tam co on. A tak z toho alespoň jedno resumé mám. Že je zapotřebí spolu mluvit. A když ne mluvit, tak udržovat nějakou formu kontaktu. Slovenský terapeut Patrik Balint ukazuje možnost, že budoucnost světa momentálně odvisí od toho, jestli budou Východ a Západ Evropy schopni spolu mluvit. Podobně jako otec a matka po rozvodu. Ve Španělsku toto napětí a rozdělení vyústilo ve třicátých letech do občanské války. Ve které se lidé a rodinní příslušníci vzájemně vybíjeli. Protože spolu přestali mluvit. A děkuji vývoji, že do těchto vývojových fázií se už nevracíme. Přeci jenom, na vývoj je spoleh. A Španělé dnes díky své tragické zkušenosti patří k nejlidštějším a nejtolerantnějším národům na světě.
Posilovat to, co milujeme
Mohu získat vnitřní mír. Představou, že už ho mám. Může ho získat asi i kdokoliv z Vás. Je to rozhodnutí. A trocha soustředění. Vnitřně se neumím vzdát sledování světa. Vzdám se tedy představy, že je něco špatně nebo problém. To bych si pak mohl do konce života lámat hlavu s problémy. Představa, že je něco špatně, mi už nepřináší rozvoj. Moje potřeba narovnávat svět je mým utrpením. Narovnat svoji mysl a udržovat tělo zdravé by bylo větším úspěchem. Uvěřil jsem, že musím sledovat svět. Ale moje vlastní duše je velká jako celý vesmír. Tvoje taky, mimochodem. Zastavil jsem se. To se stává. Znovu se uvedu do pohybu. Jsem zde mimojiné proto, abych zprostředkoval nové myšlenky, léčebné postupy a lásku. K tomu není třeba všechno vědět a všemu rozumět. Propouštím svoji úpornost. Abych získal větší sílu. Mám-li tento svět posílit, neposílím ho, když jej budu zachraňovat. Posílím jej tím, že jej budu celý milovat. Všechno v tomto světě je řízeno úrovní našeho vědomí. Tak našemu vědomí dejme možnost, aby rostlo.