• pLanas

Antonín Baudyš: Jako děti

Už nevím od koho jsem si vypůjčil představu, že navzájem jsme si byli rovní, když jsme byli dětmi ve školce. Měli jsme malé končetiny, malé svačinky a malé starosti. Měli jsme mezi sebou sice různé sympatie a antipatie, ale jedno i druhé bylo přiměřené věku čtyř pěti let, neškodné a nevinné. Ve škole jsme se začali více srovnávat, vystupovaly na povrch rozdíly v předmětech, v tělocviku, v oblibě u učitelů, kamarádů nebo dívek. Vznikaly první komplexy, strachy z nedostatečnosti, tloustnutí, vady zraku a jiné deformace.

Onen věk ve školce, kdy celý náš svět řídily paní učitelky a na vrcholu paní ředitelka, ten neproblematický svět měl mnoho půvabů do sebe. Naše nepřátelství nebyly tak sžíravé. Naše strachy nebyly tak paralyzující. Žádná očekávání jsme neřešili. Věřím, že čím jsme jednou byli, to je kdesi v nás přítomné stále. Stále jsme určitým způsobem těmi dětmi, které si chtějí hrát se stavebnicí a které ještě neutrpěly žádné kritické šrámy. Stále jsme schopní se na úrovni dětských duší setkat, důvěřovat si, hrát si spolu. Nerozdělují nás názory, nezabýváme se společenským postavením, protože ve školce jsme si všichni rovní. Narodily jsme se z lásky našich rodičů, vyšly jsme z těl našich maminek, hlazeni našimi tatínky, sytily jsme se mateřským mlékem. Stále je svět příjemným místem tak jako tehdy. Tak jako tehdy, není důvod proč se trápit a proč o čemkoliv pochybovat. Maminka a tatínek jsou stále s námi a my od nich celou bytostí čerpáme lásku. Nemusíme číst noviny, nemusíme poslouchat nic o této končící době. Nemusíme přemýšlet o ničem, protože co se nám má ukázat, se nám ukáže tak jako tak. Vždyť stačí dělat to, k čemu chováme náklonnost a co tvoří obsah našeho života.

VISIO 

A možná, že v tomto nalézání našich nedávných vrstev spatříme ještě cennější vzpomínku. Ke které mne poprvé přivedl zážitek esoterické povahy. Když jsem se poprvé potkali se ženou, v regresním výcviku u Andreje Dragomireckého, přihodila se nám věc, na kterou nelze zapomenout. Při cvičení, které je jednoduché, až je tomu těžké uvěřit, a které spočívá v prostém a upřeném hledění si do očí. S tím, že po čtvrt půl hodině se začnou objevovat v podobě nazíraného člověka jeho minulé podoby. Ve výcviku to funguovalo každému, kdo vydržel. No a Kristina se mi svým obličejem na moment zjevila v podobě stoického starce obývajícího sibiřský domek v hloubi lesů. Její protáhlá tvář tam zůstávala, i její mírně lomený nos. Vize chvíli trvala, načež se proměnila v něco, co jsem neviděl nikdy předtím a nikdy potom. Hlava se jí na mikrovteřinu proměnila v dokonalou mnohobarevnou skleněně zemitou svítící hlavu bytosti, s nespočítatelnými perleťovými odstíny měkké zelené, namodralé, stříbřité a okrové barvy. Hlava její zjevně patřila božstvu, nepříliš pozemskému, bohyně uctíváná kdesi kýmsi, jinými bytostmi v jiném světě. Jenže toto, co jsem zahlédl u ní na podzim 2002, to bylo pouze poprvé. Pouhý začátek něčeho, co mi po necelých deseti letech můj vnitřní zrak znovu vyplavuje.

DIVINA 

Každý z nás, každý kdo tyto řádky čte, i ten kdo se s nimi nikdy nesetká, každý z nás ať ví, že my všichni jsme původně božské bytosti. Sestavené ze světla a božské touhy tvořit. Každý to máme v sobě, a dá se to poznat v očích. Bývali jsme nádherné bytosti, tak zdravé a šťastné, jak je přirozené božím dětem. Nebyly mezi námi různice, protože láska k existenci nás všechny poháněla a naplňovala nás euforickým vděkem. Od té doby se sice mnohé změnilo, ale určitým způsobem se stejně tak nezměnilo nic. Jděte k zrcadlu, rozsviťte si světlo, ať na sebe lépe vidíte. A podívejte se přímo do svých očí. Je to to nejkrásnější z vás, váš obraz, který o vaší hluboké minulosti prozrazuje všechno. Podívejte se následně do očí kohokoliv. Z blízka či z dálky, na tom nesejde. Spatříte tam totéž. Nekonečnou nádheru a otisk lásky boha k sobě samému. Začínáme rozpoznávat božství naše a ještě spíš těch, do kterých bychom to nikdy předtím neřekli. To poznání je jednou tady a už nejde zastavit. Nezáleží na tom, jak vypadají a v jakém stavu jsou naše těla. Nezáleží na tom, zda jsme chudí či majetní, úspěšní či prostí. Jsme součástí boha a žádné přechodné problémy na tom nemohou nic změnit. Problémy pominou tak jako přišly, ale my tu jsme už od počátku stvoření.

Sedím na koženém křesle v kavárně na hlavním nádraží, je první čtvrtek po novém roce, půl deváté ráno. Očekávaný rok je tady. Po mé pravé ruce proudí lidé, které příměstské vlaky vysazují do metropole, a které za chvíli spolkne metro. Spěšně kráčejí, nic netušící o své pravé podstatě. V každém z nich vidím procházejícího boha, ať už je oblečení či výraz tváře jakýkoliv. Čeká nás možná vzestup, bratříčkové a sestřičky.


Zdroj:

http://m.kineziologie.biz/news/jako-deti/

0 zobrazení

©2018 by Za-SVETlem. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now