Přidávám jeden líbivý úryvek z knihy:
Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu. Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by věru moudrý. Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta otevřená rána, z níž se zrodíš: vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jež se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní.
Pohrdám lidmi, kteří se sami otupují, aby zapomněli, nebo se pro osobní klid sami zjednodušují a udusí v srdci některou z tužeb. Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst, abys ho do sebe pojal. Nabíráš v uzlu svých kořenů beztvarou zemi, její křemen a humus, a k slávě boží buduješ cedr. Jen takový chrámový pilíř dosáhl slávy, který se zrodil v průběhu dvaceti pokolení ze svého střetávání s lidmi. A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení. Jsou však i malátné stromy, které pouštní vítr neuhněte. Jsou i malátní lidé, kteří se nedokáží přesáhnout. Zabijí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí hledají v prostřednosti. V jediné hospodě zůstanou na celý život. Sami sebe nedonosili. Je mi lhostejné, co se s takovými lidmi stane, i zdali vůbec žijí, Krčí se nad svou ubohou sklizní a nazývají to štěstím. Nechtějí vidět nepřítele venku ani v sobě samých. Nechtějí slyšet hlas boží, ten hlas, který je potřebou, hledáním a nevyslovitelnou žízní. Nehledají slunce, nepodobají se stromům v houštinách lesa, stromům, které nikdy nezískají slunce do zásoby nebo zálohy, neboť svým stínem dusí jeden druhého, ale přesto se zvedají za sluncem stále výš jako nádherné hladké pilíře, které vytryskly ze země a cestou za svým bohem se proměnily v sílu. Bůh není dosažitelný, ale nabízí se člověku a člověk se v prostoru vytváří jako koruna z větví.
Nehleď proto na názory množství, neboť tě obracejí zpátky k tobě samotnému a brání ti v růstu. Každý opak pravdy nazývají omylem, zjednodušují tvé rozpory a podněty tvého vzestupu odmítají jako nepřijatelné, neboť je mají za plody omylu. Touží, abys žil uzavřen ve vlastní sklizni, abys byl parazit, vykradač sebe sama a vyřízený člověk. Co by té v takovém případě nutilo hledat Boha, vytvářet svou píseň a stoupat stále výš, abys navracel horské krajině pod svýma nohama řád, či abys v sobě zachránil slunce, jež nelze získat jednou provždy, nýbrž je třeba vydávat se za ním denně?
Nech je hovořit. Jejich rady vycházejí z povrchního srdce, které tě chce mít především šťastného. Příliš rychle ti chtějí poskytnout mír, jehož lze dosáhnout teprve smrtí, tou chvílí, kdy ti tvá sklizeň konečně k něčemu je. Neboť to není sklizeň pro život, ale med včel pro zimu věčnosti.
A kdyby ses mě zeptal: "Mám toho člověka probudit, nebo ho nechat spát, aby byl šťastný?" odpovím ti, že o štěstí nic nevím. Kdyby však byla štěstím polární záře, nechal bys přítele spát? Člověk nemá spát, může-li ji poznat. Pravda, ten člověk spánek jistě miluje a libuje si v něm: ale přesto jej z toho štěstí vytrhni a vyžeň ven. aby se uskutečnil.
celá kniha k dispozici zde:http://www.odaha.com/antoine-de-saint-exupery/dilo/citadela
Comments